Luhačovice si zamiloval jako moravskou frajírečku

Sága už čtyř generací rodiny Sehnalových je pevně spojena s hotelem Palace od roku 1935, kdy tatínek pana Jaroslava vizionářský hoteliér Adolf Sehnal našel odvahu a vzal si do letního pronájmu tehdy ne příliš prosperující hotel Palace, aby do něj opět vnesl ruch, rytmus a nový život. „A ten hotel! Těch 250 pokojů, restauranty, zábavní místnosti a ostatní prostory, to byla hotová spoušť, ale byl úchvatný a já jsem si Luhačovice zamiloval jako nějakou moravskou frajírečku, a tak jsem zatoužil vše zvládnout a vnést do té spouště smích, tanec, hudbu, vůni dobrých jídel a barvu znamenitých vín,“ sepsal svou vzpomínku na první setkání s hotelem Adolf Sehnal. Ve svých pamětech dále také píše, že když neuspěli jeho předchůdci, tak snad se to podaří jemu. A podařilo. I na základech, které tady položil, vyrostla dnes největší vlajková loď luhačovického lázeňství.

„Hoteliérství měl můj tatínek v krvi – já jsem se dokonce narodil v pokoji číslo osm hotelu Černý lev v Ivančicích, který celoročně provozoval. Od roku 1935 jsme pak v létě bývali v Luhačovicích, kde si každý rok tatínek pronajímal Palace,“ vypráví pan Jaroslav a pokračuje: „Hotel ale původně platil za drahé zařízení pro vyšší společnost a jeho kapacity rozhodně nebyly naplněné, a to i přesto, že mezi hosty nechyběla taková jména jako Nataša Golová, Oldřich Nový, Jindřich Plachta nebo Jan Werich s Jiřím Voskovcem, které s mým tatínkem dokonce pojilo přátelství. „Milý Sehnálku“, psali mu, a Werich o jejich setkání dokonce vypráví v knížce s názvem Potlach.“

A právě proto, že byl Adolf Sehnal na svou dobu opravdový vizionář i skvělý manažer, který jezdil sbírat zkušenosti do zahraničí, aby do svých hotelů dovezl to nejlepší, podařilo se mu za čas chod hotelu obnovit, a to mimo jiné i díky reklamě. „Ovšem neprováděl jsem ji v tak velkém měřítku jako moji předchůdci. Ano, byl jsem pro prvotřídní hosty, ale s tím, jsem musel počítat, že naše vlast jich tolik neměla, a tak se psaly dopisy, zasílaly letáky, dbalo se na prvotřídní vedení kuchyně, o obsluhu i čistotu,“ píše v pamětech. Navíc také obratem a pragmaticky řešil případné stížnosti hostů i problémy personálu, a tak není divu, že se díky tomu všemu postupně o hotelu začalo mluvit hlavně v pozitivním slova smyslu.

„Jenomže potom přišla válka a německá okupace. V roce 1939 jsme se přesunuli do moravské Ostravy, kde tatínek začal provozovat kavárnu a další hotel a podnikal tedy ve svém oboru dál. V Luhačovicích ještě dokončil sezonu roku 1941, ale pak už se tam nikdy nepodíval,“ dodává pan Jaroslav.

Rodina Sehnalových sice na tuto rodinou historii zatím nenavázala, ale právě díky jejich zájmu o ni mohou vyprávět tento příběh, aby se nestal chybějící kapitolou luhačovické historie. A kdo ví, jak bude pokračovat, když v jeho šlépějích, i když geograficky jinde, jde i jeho pravnuk Jakub, který plánuje projet stejnou trasu jako jeho pradědeček při svých cestách za novinkami ze světa tehdejšího moderního hotelnictví a gastronomie…

Kategorie: Společnost, Historie, Luhačovice, Palace